O mužích, botách a pevných zásadách

Víte, co je mnohem horší, než nakupující muž, který neví co chce? No přeci nakupující muž, který PŘESNĚ ví co chce. Takový muž je totiž, milé dámy, naprosto na zabití. Můžete ho provést padesáti obchody, ukázat mu sto párů bot, vysvětlovat mu, jak by mu které slušely… Marnost.

S nezájmem prohodí: „Ale to není přesně to co chci,“ a táhne vás do jednapadesátého obchodu kamsi přes celé město. Při troše štěstí vás po několika dnech zavede do mrňavého, exotického (a proklatě drahého) obchůdku, tam si vybere pár bot a zářící radostí z úspěšného lovu si je pořídí.

Co na tom, že mají špatnou velikost nebo že mu tak úplně nesedí. Co na tom, že stojí sedmkrát víc než vaše nejdražší boty. Hlavně že je šťastný! Vypadají přeci přesně tak, jak si je vysnil – a tak v nich bude spokojeně minimálně dva roky ťapkat (a olepovat si otlačeniny náplastí, ale což).

Po dvou letech už toho začnete mít plné zuby, nenápadně ho přesvědčíte, že je čas pořídit boty nové… A začínáme znova od začátku.

Nu, to by byla ta lepší varianta. Zajímá vás i ta horší? Povím vám ji, ale připravte se, že to bude hodně smutné čtení. Povím vám totiž, jak jsem letos sháněl nové žabky. Protože já jsem, a nestydím se to říct, jeden z nich. Muž s pevnými zásadami, prokletí všech partnerek, prodavaček a vůbec celého obuvního průmyslu.

Bylo to letos, na začátku léta, když mne postihla myšlenka. Mé staré žabky jsou hrozné! Potřebuju nové!

Měsíc a půl jsem vymýšlel, jaké přesně mají být. Opět kožené, ideálně část kůže a část plátno. Pořádná podrážka. Rozhodně ne ty ubohé pěnové, které nosí každý. A tentokrát by mi měly sedět, abych v nich nemusel zase další dva roky pajdat. S touhle představou jsem začal obcházet obchody.

V prvních třech měli samé pěnové. Ve čtvrtém se na mně prodavačka dívala jako na debila – čert ví proč. V pátém měli ucházející, ale neseděly mi. Prý mám málo ploché nohy. V dalších dvou měli kožené, ale extrémně hnusné. Pak už jsem obchody přestal počítat, protože to bylo na jedno brdo. Pěna, pěna, kožený hnus, pěna, kožená příšernost. No prostě „nádhera“. Pomalu jsem začal propadat depresi.

Začal jsem se vyptávat po okolí, jestli někdo nemá nějaký vhodný tip. Kamarádka mě poslala do lékárny – dnes už se prý boty dají sehnat i tam. Zdálo se mi to trochu divné, ale za zkoušku jeden nic nedá, že. Ale měla pravdu, i v lékárně prodávali žabky. Zdravotní, kožené a neskonale ošklivé.

Říkám si – zavolám mamce. Když neporadí, tak určitě aspoň polituje, ukonejší. Od toho přeci rodiče jsou, ne? Kéž by. Vysmála se mi.

„Milý synku, a co jsi čekal? Tobě jsem nedokázala koupit boty ani když ti bylo pět. Dovedeš si to představit? Za komunistů? V každém obchodě tři a půl boty maximálně, a tys mě tahal z jednoho do druhýho, protože když už jsme sehnali takové, co by ti seděly, tak tobě se nelíbila jejich podrážka! Jojo, jen si to pěkně užij. Nikdy jsem nepochopila, podle čeho se pozná ta jediná správná podrážka, kterou jsi ochoten akceptovat.“

Chtěl jsem namítat, protestovat, že tak to určitě nebylo… Ale pak jsem si vzpomněl. Na nekonečné chození z obchodu do obchodu, na zkoumání podrážek, testování jejich pružnosti, na nespočetná kritéria při hodnocení vzorku. A to mi bylo pět! Panebože, uvědomil jsem si. Nikdy si nedokážu koupit boty, nikdy. Málem jsem se rozplakal.

Jako ve snách jsem došel do nejbližšího obchodu se žabkami. Pěnovými. Vybral jsem rozumnou barvu, letmo zkontroloval podrážku, mlčky jsem zaplatil a odnesl si je.

Od té doby mám nové žabky. Jsou prý krásné, každý mi je chválí. Jsou pohodlné a výtečně mi sedí. Dokonce ani nebyly moc drahé. A jsou modré. Ale přesto… Vždy, když si je obouvám, vidím v duchu ty mé vysněné a je mi tak trochu smutno na duši.

A víte, co je nejhorší? Příští týden to začíná všechno znova. Potřebuji nové podzimní boty – a už teď přesně vím, jak budou vypadat. A tentokrát je seženu!